Hůrecké zimy a povětří

Hůrky se zapsaly do povědomí obyvatel Jindřichohradecka nejen jako nejvyšší obec okresu, ale i jako obec, kde bývá často větrno a o záplavy sněhu není nouze. Bývaly tu zimy, kdy technika měla co dělat, aby zajistila alespoň průjezd pro autobus lidem do práce nebo dětem do školy v Nové Bystřici. Tuhé zimy a silný vítr, který se hnal přes kopec, nebyly v minulosti nic mimořádného.

V kronice obce se z minulosti dočteme:

V roce 1837 dokonce ještě na Svatodušní svátky napadlo tolik sněhu, že roztál až na druhý den. V roce 1840 po velmi studeném podzimu přišla velmi rychle zima a v čase sklizně brambor už napadlo velké množství sněhu a lidé museli sníh odklízet košťaty, aby mohli brambory sklidit. Brzy zima udeřila plnou silou a nepodařilo se dovézt skoro žádné stelivo pro dobytek. Zima byla tak krutá, jak už dlouho ne. Už po Všech svatých začalo mrznout a mráz vydržel bez přestávky až do poloviny března. Teprve pak sníh roztál a přišlo časné jaro.

Památná je ale zejména zima v roce 1947, o které se v poválečné obecní kronice píše:

Koncem ledna začal padat sníh. Země byla dostatečně zmrzlá, takže sníh, který padal čím dál hustěji, se ve velkých vrstvách usazoval. Pak se přidal ještě pověstný hůrecký vítr. Foukal od nádražní strany (východu). Bral s sebou kusy a chuchvalce sněhu, takže nebylo vidět ani na krok, sníh zanášel mezi domy a tvořil závěje. Nikde nebylo vidět ani človíčka.

Vítr řádil zle. Navál závěje až 10 m vysoké. Prohazování bylo celkem zbytečné, protože co se jeden den proházelo, bylo druhý den znovu zaváto. Přes celou ves naváto přes silnici a pod domy celkem asi 20 závějí prostorných a vysokých asi 8–10 m. Nejvyšší závěj byla před místním hostincem 11 m vysoká. Dům čp. 58 byl úplně zavát, majitel se prokopal tunelem a tím se chodilo. Do dvora stavení se jezdilo na lyžích neb sáňkách rovnou do chodby. Vrata byla stále uzavřena, protože za nimi byly dlouhé závěje. Několik domů bylo zaváto až k 1. poschodí, takže někteří chodili domů po žebřících položených na závějích. Závěje dosahovaly někde až k elektrickému vedení. Před školou byla navátá závěj 9 m vysoká. Rodiče museli vodit děti do školy, aby jim silný vítr neublížil. Pro nedostatek otopu bylo přerušeno vyučování na 14 dní. Sníh, jako důkaz kruté zimy v Hůrkách v roce 1947, snad nejkrutější za posledních 50 let podle ústního podání zdejších starousedlíků, ležel ještě v dubnu, v květnu a v zapadlých studených koutech až do poloviny června.

Tak vypadala krutá zima 1947, jejíž hůrecké závěje byly zfilmovány do aktualit, aby lidé poznali těžký život pohraničního lidu.

Jak to filmaři zachytili, se můžete podívat zde: Žurnál Hůrky zima 1947